close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Reita fotky *-*

6. ledna 2009 v 16:20 | Misaki |  The Gazette


Ikebana

5. ledna 2009 v 22:08 | Misaki |  Umění


Je japonský způsob aranžování květin, které má velmi dlouhou tradici. Své kořeny má ikebana zřejmě až v Indii a Japonci se s ní seznámili počátkem 7. století. Ikebany se často používálo k aranžování květin před obrazy a sochymi Buddhy ve svatyních. Během let se ikebana rozvíjela spousty směry. A i v dnešní době je jeé tradice velmi živá a dokonce se vyučuje v mnohých školách. Podstatou ikebany jsou tři základní skladební prvky - země, člověk a nebe. Cílem tohoto způsobu aranžování květin je vyjádření jednoty a harmonii s vesmírem.

Šuriken

5. ledna 2009 v 22:02 | Misaki |  Zbrane
Šuriken at už jakéhokoli tvaru se obvykle držely ve svazcích obsahujících pět smrtelných projektilů,které se v rychlé kadenci daly házet z jakéhokoliv postoje,v každém osvětlení a na různé vzdálenosti.způsoby,jakým se šuriken házely, byly systemizovány do plnoprávného samostatného bojového umění (šurikendžucu).šuriken mohl být také vykován do tvaru hvězdice s řadou ostrých špicí vybíhajících z jejího středu.Tyto hvězdice,které byly také zvány šaken, se obvykle házely rukou s pohybem zápěstí,který jim dal v jejich pohybu rotaci kolem jejich středu-protivníkem byly často zpozorovány,až když bylo pozdě.


Katana

5. ledna 2009 v 21:57 | Misaki |  Zbrane


Japonský meč… Už tato dvě slova vyvolávají v myslích odborníků i laiků synonymum něčeho dokonalého, jež je zahaleno mystikou a tajemstvím, ale přitom si zachovává plně prvek manuálního lidského výrobku. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že japonský meč, zvláště takový, který byl vyroben v období Kamakura, je prvním "japonským zázrakem". Je až s podivem, že dodnes nejsou vědci či metalurgové schopni vyrobit tak dokonalou ocel, byť k tomu mají to nejmodernější vybavení a ty nejušlechtilejší materiály. Jak to, že japonští mečíři ve středověku, v době už před tisíciletím dokázali vyrobit pomocí primitivního vybavení, pomocí primitivních nástrojů a pomůcek, tak ušlechtilý a prvotřídní kov? Kvalita kamakurských čepelí, jejich krása a ladnost, tajemství jemných nuancí výroby a leštění, to vše je ztraceno v hlubinách času.
Mistři z Kamakurské éry totiž své tajemství předávali synům a učedníkům formou tzv. kuden, tj. pouze ústním podáním. Až v dobách pozdního feudalismu, v období Tokugawa se postup, výběr surovin, příprava oceli, kování i leštění, jakož i výroba celé soupravy (zbytku meče) sepisoval na svitky, jež jsou dodnes velice seriózně studovány.
Dnes je známo, že většina Mistrů mečířů byla stoupenci šintoismu nebo přímí vyznavači sekty Jamabuši - "Horští válečníci". Žili přísným asketickým a náboženským životem a své nadání a um připisovali na vrub zásahu dobrých duchů kami, respektive šintoistických bohů. Postupem času, jak se v Japonsku prosazoval buddhismus a zejména jeho odnož zen, se obě formy náboženství, mystiky a filozofie vzájemně propojily v relativně ideální druh originální filozofie, prodchnuté prvky náboženství a magie. Proto se dodnes v Japonsku tvrdí, že každý meč má svou vlastní duši a svůj vlastní život…
Doba výroby kvalitní čepele závisela na mnoha faktorech, ale všeobecně lze konstatovat, že čas od zahájení tavby po vykování a zakalení, byl něco kolem deseti až čtrnácti dny. Nejvíce času zabrala tavba. Ve starém Japonsku se používaly primitivní hliněné pece zvané tatara a tavení rudy, kterou tvořil hlavně železný písek, trvalo přibližně sedm až deset dnů. Samotné paketování, tj. vybírání vychladlých a na kousky rozbitých dílů vytavené čočky, následné pečlivé vybírání kvalitní a méně kvalitní oceli a skládání do tzv. paketů (balíčků) trvalo půl dne. Poté následovalo překládané kování, kalení a temperování až do druhého dne. Ráno tedy začal Mistr kousky vychladlé oceli rozbíjet perlíkem a rozdělovat na ty s vyšším a ty s nižším obsahem uhlíku. Pak je vzájemně a podle svého originálního klíče skládal do bloku, který ovázal rýžovým papírem. Ve výhni vše rozpálil a údery kladivem kousky oceli spojoval do homogenního tvaru. Večer již měl vykován první polotovar čepele. Ten nadále opracovával, koval, kalil a popouštěl, že druhý den brzy ráno již byla připravena zakalená čepel. Tu posléze předal dalšímu mistrovi - brusiči a leštiči k finálnímu zpracování.
Původně byl Mistr mečíř i brusičem a leštičem, takže celou čepel vyrobil tak do měsíce zcela sám. Ale jak se kvalita mečů zvyšovala a výroba se zdokonalovala, broušení a leštění čepele obstarával další specialista. Ten na konci své asi patnácti až dvacetidenní práce předal již zcela hotovou a nabroušenou čepel zpět Mistrovi mečířovi. Mistr čepel signoval (podepsal) a čepel předal objednavateli, majiteli meče. Ten si nechával u dalšího specialisty vyrobit tzv. soupravu meče, tj. pochvu, rukojeť, záštitu, těsnící kroužek a další doplňky. Meč byl tak zkompletován a ihned připraven k boji.
Tvary japonského meče jsou zcela nekonvenční. Podle našich obecných i odborných hledisek by měl japonský meč spadat spíše do kategorie šavlí - má pouze jedno ostří, je lehce prohnutý do oblouku. Ale jelikož jde o zvláštní zbraň, zůstal v kategorii mečů. Žádná z ploch japonského meče není zcela rovná, i když se tak na první pohled zdá. Na plochách je uplatněno nesmírné množství lehce zakřivených plošek, které specifikují jistou dokonalost, aerodynamičnost a vyváženost čepele. Laikům je tento pohled odepřen - ten vidí plochu mezi žebrem šinogi a hřbetem jako rovnou a plochu mezi šinogi a ostřím jako klínovitou, lehce vydutou. Odborník ví, že to, co vypadá jako ploché a rovné, je ve skutečnosti součtem setin mírných oblouků, okem sotva postřehnutelných. Zjednodušeně: čepel je tvořena komplexem konvexních a konkávních ( vypouklých a vydutých) ploch, nikoliv ploch rovinných.
Existuje mnoho zkazek a legend, ale na druhou stranu i přímých očitých svědectví o tom, co vše je dokonale vykovaný, nabroušený a vyleštěný meč v rukou odborníka schopen přeseknout. A proč zdůrazňuji toho odborníka? Mnoho lidí si položí otázku, proč a co je na seku mečem tak odborného? Právě specifikum japonského meče vyžaduje i specifické ovládání. Sek japonským mečem není vlastně sekem v tom smyslu, jak jej vnímáme my, mimojaponské kultury, Jde spíše o tzv. "sekořez", tj. sek i řez v jediném okamžiku, velmi těžce postřehnutelném. Kdo by zkoušel sekat japonským mečem jako sekerou či rovným mečem nebo i jako šavlí, byl by jistě nemile překvapen, jak rychle jde prvotřídní, pevný a houževnatý meč v jediném okamžiku zničit, zlomit. Už ta skutečnost, že staří Japonci dovedli k dokonalosti tuto chladnou zbraň, museli současně dovést k dokonalosti i celkové zacházení s touto zbraní.
Praktické používání tohoto meče vyžaduje dlouholetý a intenzivní výcvik. Při mistrovském tnutí katanou totiž ostří opisuje při svém pohybu jakousi parabolickou křivku, jež je spojením kolmého seku s dopředným i zpětným pohybem, řezem. Takže v konečné fázi, při dopadu ostří na cíl se spolu s tlakovým, sečným účinkem uplatňuje i účinek řezný. Dosáhne se tím dokonalé, až chirurgicky přesné, rovné a čisté oddělení tkání jak měkkých (svaloviny a kůže), tak tvrdých (kostí). Při vysoké rychlosti se samozřejmě uplatňuje i účinek štěpný. Za druhé světové války byl prý americkým vojákům, kteří byli vysíláni do Tichomoří, promítán instruktážní film o účinku japonského meče, kdy důstojníci japonské armády se svými rodinnými meči, starými i přes 800 let přeseknuli jedním švihem kované hlavně amerických automatických pušek Garant!
Jsou také zapsány zkoušky ostří katan, které vydržely zkušební seky do plátů nekalené oceli či do plátů mědi, silných až 20 milimetrů, které přesekly, aniž ostří jakkoliv utrpělo! Co toto ostří dokáže udělat s relativně "měkkým" člověkem snad není třeba ani hovořit.
Pod pojem japonský meč se dnes řadí:
- zbraň vyrobená výhradně v Japonsku, resp. její dokonalá replika vyrobená i jinde, ale s přísným dodržením tradičních postupů výroby,
- zbraň o délce od 1 do 3 šaku (šaku = cca 30,3cm),
- zbraň se záštitou,
- zbraň jednobřitá a mírně zahnutá
- zbraň zakalená pouze na ostří
- zbraň temperovaná
Meč se všeobecně označuje názvem tó nebo názvem ken. Název tó se užívá u mečů vyrobených a vyráběných výhradně v Japonsku, pouze jednobřitých a zakřivených. Název ken zůstal označením pro staré, původem čínské meče, dvoubřité a rovné, resp. všeobecně pro rovné meče (i evropské). V současné době zůstal název ken hlavně v označení bojového umění ofenzivního typu kendžucu, resp. kendó.
Japonský meč se označuje názvem nihontó. Ovšem známějším pojmem je katana - doslova "jméno pána" - která je dodnes nejžádanějším artiklem z japonských zbraní. Katana nahradila meč typu tači a nosila se obecně s druhým krátkým mečem zvaným wakizaši, což znamená v překladu "společník".
Tím se dostáváme k dělení japonských mečů podle délky čepele a způsobu nošení:
- tači, meč nošený ostřím dolů, zavěšený u pasu asi v půli stehna, čepel dlouhá až 3 šaku
- katana, meč nošený ostřím nahoru, prostrčený za obi - pás, s čepelí dlouhou od 2 do 2,5 šaku
- wakizaši, meč nošený stejným způsobem jako katana, čepel dlouhá od 1 do 2 šaku
- tantó, nejkratší meč, v našem pojetí již dýka či nůž s čepelí dlouhou od 0,5 do 1 šaku
Japonský meč zůstane navždy fenoménem, i když jej dnes odborníci zbavili aureoly posvátnosti a mysticismu. Jakákoliv manipulace s japonským mečem je stále něčím zvláštním, rituálním.
Ten kdo pochopí japonský meč jako celek, kdo pochopí manipulaci a pohyby meče ve svých rukách, kdo bude do hlouby studovat vše kolem této zbraně, bude pak schopen tento pohled a toto poznání aplikovat v běžném životě.





ty sou krasnyyyyy *-*

Japonští démoni

5. ledna 2009 v 21:50 | Misaki |  Mytologie

Jinšin-Uwo


Japonsko je zemí častých zemětřesení. Určitý díl tektonické činnosti snad má na svědomí pohyb zemské kůry, ale ne všechno lze na matičku Zemi svést. Pod japonskými ostrovy totiž leží sedm set mil dlouhý seismický úhoř Jinšin - Uwo, hlavou u Kjóta, špičkou ocasu u Aomori. A protože ostrovy na jeho zádech nepatří k nejlehčím nákladům, občas se potřebuje protáhnout.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pheng

A ještě jednou ze země vycházejícího slunce. Seismickému úhoři Jinšin-Uwovi kladou Japonci za vinu zemětřesení - pokud jde o zatmění Slunce, o to se stará jiný tvor - Pheng. Je podobný Ruchchovi z arabských pověstí. Tento pták je prostě tak velký, že dokáže naši rodnou a k životu nezbytnou hvězdu zastínit. Živí se velbloudy.

Varování na závěr: Viděl jsem - v nádherně ilustrovaných a obsahově bezcenných francouzských knihách edice Mýty a legendy (před deseti lety vyšla řada z nich i česky) tohoto tvora smíchaného s další mytologickou bytostí - Tengu. Což je nesmysl. Před Mýty a legendami se mějte na pozoru.


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tengu

Tengu je asi nejproslulejší z démonů hor a lesů, on je to vlastně lesní skřet. O jeho postavě se mluví v mnoha pohádkách a hrách divadla Nó. Tengu je obvykle zobrazován jako tvor podobající se člověku, který má ptačí zobák a nebo má velmi dlouhý nos. Říká se, že tenguové s dlouhými nosy jsou nadřazení těm se zobáky. Tenguové jsou obdařeni nadpřirozenou silou a mohou létat a to díky svým křídlům a nebo díky svému vějíři. Dokonce legendy o něm zapříčinili, že jestě do nedávna bylo spousta lidí, kteří věřili v existenci Tengu. A i v dnešních japonských rodinách není vyjímkou, že rodiče hrozí svým dětěm, že jestli nebudou hodní tak si pro ně příjdou Tengu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kappa

Kappa je japonský vodník. Vypadá jako želva s opičí tváří, topí dvě v pověstech nejohroženější lidské kategorie - malé děti a pocestné, útočí na zvířata, včetně koní. Jak je vidět chováním si v ničem nezadá se svým středoevropským příbuzným. Ani jinými vlastnostmi - zatímco vodník z jihočeského rybníka musí mít neustále mokrý šos, jeho šintoistický kolega udržuje v tomtéž stavu své dlouhé vlasy. Na druhou stranu jsou ovšem kappové velice inteligentní a občas se spřátelí s nějakým mudrcem; takovou cestou se lidstvu dostalo umění věštby z rozhozených kostí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rokurokubi

Rokurokubi je na první pohled zjevu lidského. jsou to lidé žijící daleko na půlnoční straně Číny ve skalních slujích a děrách. Živí se plazy a obojživelníky. Mají zázračnou vlastnost, že mohou prodloužiti svůj krk na mnoho metrů délky a pohybovat jím jako had svým tělem. Také mohou hlavu svoji odloučit docela od těla a poslat na zvědy nebo za potravou, kam jim libo." Avšak v podání Hearnově se toto strašidlo nejeví tak mírumilovně, jakým se zdá být z popisu Hlouchova. Jde spíše o strašidlo záludné, lákající pocestné do svého příbytku a mající velkou chuť na lidské maso.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V tajuplném světě japonských nadpřirozených bytostí, existuje nepřeberné množství dalších druhů duchů, třeba v podobě ohnivých koulí, plápolajících namodralých plamenů, a nejrozmanitějších strašidel a skřítků. Pro zajímavost připojuji charakteristiku těch nejstrašidelnějších a nejzajímavějších:

Jamauba - podle pověstí vychovala oblíbeného dětského hrdinu Sakatu Kintokiho poté, co jej rodiče ztratili v horách. Ujala se ho a spřátelila ho se všemi zvířaty a lesními skřítky. Podle jiných vyprávění Jamauba chytá malé děti, chvíli je opatruje a nakonec je sežere. Na obličeji nemá ústa, ale má hubu na vrchu hlavy pod vlasy.
---------------------------------------------------------
Toriakuma - fantom s ohromnou hlavou a zářícíma očima. V noci poletuje nad lidskými příbytky, a když se mu podaří do nějakého vniknout, budí svár a rozbroje.
---------------------------------------------------------
Jamaiči - šedé mátohy přicházející z hor, aby lidem ve spánku vysávali dech.
---------------------------------------------------------
Janagibaba - mátožné zjevení, kolébající se ve větvích smutečních vrb a děsící tak toulavé děti.
---------------------------------------------------------
Ringecu - jsou příšery vzhlížející jako chlupaté opice. Za noci se plíží na půdy domů, lomozí tam a přinášejí děsivé sny lidem v domě spícím.
---------------------------------------------------------
Katawa Guruma - babice za noci projíždějící ulicemi na ohnivém kole. Chytá neposlušné děti, které se toulají za noci mimo dům a vysává jim krev.
---------------------------------------------------------
Tsušigumo - obrovský chundelatý pavouk se zlobnýma, žlutě zářícíma očima, vyzbrojen mohutnými kusadly. Po rozpárání jeho břicha, se v něm určitě najde spousta lidských lebek.
---------------------------------------------------------
Šutendodži - strašný lidožravý ďábel
Skřítci z přírodní říše mají různou podobu - od zvířat obvyklého zjevu s magickými schopnostmi (had, jeřáb, krysa, kanec, atd.) až po ta, která mají zvláštní podobu i vlastnosti. Mezi ně patří třeba bájný jednorožec Kirin, tisíciletý stříbrný tygr žijící na Mléčné dráze, mystický pták Ho, japonský vodník Kappa, okřídlený skřítek Tengu. Avšak nejobávanějšími jsou liška a jezevec, kteří si s lidmi rádi pohrávají.
---------------------------------------------------------
Jezevec - Tanuki je obávaným proto, že může člověka posednout jako zlý duch až z toho člověk těžce onemocní. Může na sebe bráti lidskou podobu a podvádět tak lidi. Nejraději na sebe bere podobu lovce nebo mnicha ( pak se mu říká Tanuki Bózu ). Stal se symbolem zla a jeho křik je považován za předzvěst nešťastných událostí.
---------------------------------------------------------
Liška - Kicune je zvíře obdařené kouzelnými a magickými silami. Je povahy démonické a dožívá se vysokého stáří. Když dosáhne věku padesáti let, proměňuje se v sedláka, lovce nebo mnicha, ve věku sta let může být spanilým mládencem nebo krásnou ženou. Říká se o ní také, že vidí a slyší všechno, ať je to jakkoli daleko, že může lidem vzít paměť i vládu nad tělem a že plameny, které umí vydechovat, může podpálit dům. Pozná ji jen pes, ať má jakoukoli podobu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Yuki onna

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

V jeden zimní den - a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

"Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit - ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se - ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

Před domem stála dívka.

"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil - jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

Oyuki odložila šití.

"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

"Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

"Ty jsi ... ty jsi ... "

"Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.

Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.
Zdroj:Tady

Legenda o vzniku Japonska

5. ledna 2009 v 21:47 | Misaki |  Mytologie


Země byla tehdy ještě beztvárná a vypadala jako olejovitá kaše nebo rosolovitá medúza plovoucí na vodní hladině. Postupně se však v ní oddělila suchá zem od mořské vody. Močály pomalu vyschly a vytvořila se rozlehlá planina. Právě tehdy se na Zemi zrodilo 7 generací bohů. Nejznámějšími se z nich stali Inzanagi a jeho žena Izanami. Takto vypráví vznik vesmíru kronika Kodžiki. Izanagi, muž který vybízí, a jeho sestra Izanami, dostali úkol dokončit budování rodícící se Země. Stáli na Vznášejícím se nebeském mostu (duze) a Drahocenným nebeským kopím míchali zahušťující se mořskou vodu. Potom oštěp vytáhli a z kapek, které vypadaly zpět a srážely se, vznikl ostrov Onogoro. Ten se stal Ústředním sloupem země. Oba bohové na něj sestoupili, aby se spojili jako manžel a manželka. Z jejich spojení se zrodily japonské ostrovy i ostatní bohové. Vzniklou zemi pojmenovali Ójašimaguni (Velká země četných ostrovů). Izanami dále přivádí na svět rozmanitá božstva - strážné bohy hor, moří, stromů atd. Při porodu boha ohně však ale umírá. Izanagi se s její smrtí nemůže smířit, vydává se tedy za Izanami do podsvětí. Neuposlechne zákazu podívat se na ni a vstoupí dovnitř. Vylekán pohledem na rozkládající se tělo prchá pryč, ale Izanami, pokořena, že ji muž viděl v takovémto stavu, za ním pošle čarodějnice Země temnoty. Tato záhrobní božstva jej zastihnou až u Průsmyku rovnosti (Jomocuhirasaka) mezi světem a říší mrtvých - tam Izanagi zatarasí cestu obrovským balvanem. Izanami vysloví trest - každý den připraví o život tisíc lidí . Izanagi ji odpovídá, že v takovém případě se postará o to, aby každý den bylo 1500 porodů. A tak se opravdu stalo. Denně na Zemi lidé umírají a rodí se.
Izanagiho božští potomci
Po návratu domů musí Izanagi vykonat obřad očišťující od styku se smrtí a podsvětím. Z odložených šatů se zrodí dvanáct bohů, při koupeli dalších 14. Tři z nich označí Izanagi jako své vznešené děti. Jsou to Amaterasu (zrozena při umývání jeho levého oka), Cukujomi (pravé oko) a Susanoo (při mytí nosu). Amaterasu, Zářící nebesa, dostává se do správy Planiny vysokých nebes - je bohyní Slunce. Cukujomi, bůh Měsíce, se stává vládcem záhrobní říše. Temnému Susanoovi je svěřena vláda Mořských planin. Susanoo se však chová stále divočeji a působí v zemi velké škody. Rozhněvaná Amaterasu se skryje ve skalní jeskyni, svět se tudíž ponoří do tmy. Rozrušení bohové se radí o tom, jak bohyni z úkrytu vylákat. Před vchod do jeskyně postaví zrcadlo - Amaterasu, zaujata vlastním obrazem, nepotlačí zvědavost a nakonec vychází ven. Na svět se opět vrací světlo a začne střídání noci a dne.

Posvátné zrcadlo
Navštívíme-li dnes šintoistickou svatyni, zjistíme, že mezi nejvíce uctívané předměty patří zrcátka, která připomínající právě bohyni slunce Amaterasu. Malá zrcátka najdeme i v mnoha japonských rodinách, kde se jich například užívá při obřadech na uctění památky předků jednotlivých rodin. Samo posvátné zrcadlo, které podle mytologie darovala bohyně Slunce Amaterasu japonským císařům, je uctívané již nejméně šestnáct století ve svatyni v Ise. Vstoupit do vnitřní svatyně (Naikú) smí však pouze císař, běžní návštěvníci nespatří tuto svatyni ani z dálky, neboť je obehnána čtyřnásobným oplocením, v jehož středu jsou umístěny ještě další svatyně. I za první vnější hradbu mají přístup jen šintoističtí kněží. Posvátné zrcadlo je přenášeno - ovšem stále pečlivě zabalené - na nové místo každých 20 let. Po uplynutí této doby se totiž všechny svatyně zboří a opodál se postaví do detailu stejné. Tento starý zvyk má symbolizovat stále se obnovující sílu bohyně Slunce Amaterasu.
Posvátné zrcadlo
Vlády v Zemi četných ostrovů se ujal vnuk bohyně Amaterasu - Hikoho no Ninigi. Před odchodem dostal od své babičky na znamení moci tři dary : zrcadlo (jata no kagami), bájný meč (kusanagi) a šňůru s korálky (jasakani no magatama). Tyto předměty jsou součástí korunovačních klenotů. Poté sestoupili Ninigi na zemi a to v oblasti Hjúga, což je dnešní Kjúšú. Zanedlouho se oženil s krásnou dcerou pozemského boha Ójamacumiho. Ten si však přál, aby si vzal i jeho starší dceru, která ale byla velmi nehezkou. Jelikož Ninigi to odmítl, stal se on i jeho potomci, pozdější japonští císařové, smrtelnými. Kdyby si prý vzal obě dcery, byl by jeho život pevný jako skála a trval by věčně. Ninigův pravnuk Džimmu úspěšně dobýval další části ostrovní říše, až se usídlil v okolí místa Naniwa, což je dnešní Ósaka. Založil japonské císařství a stal se jeho prvním císařem - mělo se tak stát roku 660 před naším letopočtem. Podle tohoto by nynější císař měl být podle tradice již 125. členem této dodnes vládnoucí dynastie. Popisem založení císařství končí v kronice Kodžiki první část, obsahuje pouze mýty a báje. Novější záznamy jsou historicky hodnověrnější, na rozdíl například od nejisté existence Džimmua


Dračí král

5. ledna 2009 v 21:37 | Misaki |  Other*-*

Dračí král

V temné vodě se divoce zmítá žena,
dlouhé vlasy a šaty se vznášejí na hladině
jako plátky utržené květiny vhozené do jezera.
nocí zní její pronikavé volání o pomoc,
ale běda, žádné se jí ne dostává,
studené vlny pohlcují její krásu,
voda jí bublá v plicích,
řasy se jí omotávají kolem údů,
vzdává se strachu a utrpení
a noří se v náruč smrti.

Bledý přízrak ducha opouští její tělo bez života,
snáší se v očarované dřímotě
stále dolů do bezedné hlubiny,
zanášen vodními proudy,
hluboko do jeskyně ve Východním moři.
Tam se probouzí v nádherné zahradě
z mořských ježků,sasanek,škeblí a korálů.
Vznáší se kolem pestrobarevných plujících rybek
k paláci postavenému ze zářivé perleti,
odkud vládne Dračí král.

Dračí král se rozvíjí ve svém paláci,
zelené šupiny a zlaté drápy se mu lesknou,
oči svítí jako karmínové drahokamy
a z úst mu šlehají plameny.
jeho vlnící se hadí tělo ji obtáčí
ona se zmítá hrůzou.
Pak jí Dračí král pošeptá:,,Neboj se má dámo."
Vrší k jejím nohám perly,drahokamy a zlaté mince.
,,staneš se mojí královnou a navěky
budeš žít v mém paláci."

Japonská přísloví

5. ledna 2009 v 21:34 | Misaki |  Zvyky tradice


Kdo pije, neví, jak víno škodí, kdo nepije, neví, jak prospívá.

Když se tě ptají, neprozradíš nic, ale sám od sebe řekneš vše.

Bohatí nejsou milosrdní a milosrdní nejsou bohatí.

Kdo neuměl žít, nebude umět umírat.

V trpělivosti a harmonii je skutečná síla.

Vědomosti jsou poklad, který svého majitele všude provází.

Jednou sám vidět je lepší, než stokrát slyšet.

Štěstí rádo navštěvuje dům, ve kterém vládne dobrá vůle

Štěstí rádo navštěvuje dům, ve kterém vládne dobrá vůle.

Když bojují dva tygři je jeden odsouzen k zranění a druhý k smrti.

Vstoupíš-li do vesnice, řiď se jejími zákony.

I tisícimílová cesta začíná prvním krokem.

Prostořekost, toť pramen mnoha neshod.

Přehnaná zdvořilost se stává urážkou.

Úhledně psát umí mnozí, ale čtivě málokdo.

I mezi přáteli má vládnout zdvořilost.

hráz protrhnou mravenčí chodbičky.

Tvá silná stránka bývá počátkem tvé zkázy.

Lezeš-li vysoko, začni lézt odzdola.

Trpělivost je nejdůležitější vlastnost.

Neptej se na věk, ptej se na zkušenosti.

Na plody své práce čekej trpělivě, můžeš si i zdřímnout.

Výchova znamená více než původ.

Až když máš děti, začneš ctít své rodiče.

Učení je jako tlačení vozu do kopce - trochu povolíš a hned jede zpátky.

Milované dítě vyprav do světa na zkušenou.

Děti nás vážou ke třem světům: minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Jen ti, kdož nezapomenou předchozích zkušeností, se stanou mistry.

Dokonce i malý brouček má svou malinkou dušičku.

Závazek vůči rodičům je vyšší než hory a hlubší než moře.

Lidský život je jako svíčka ve větru.

Mám-li být bit, pak rodičovskou holí.

Kdo dobře zná sám sebe, nebojí se jiných.

Člověka si pamatují lidé jednu generaci, ale jeho skutky navěky.

S člověkem, o kterém pochybuješ, nespolupracuj, o člověku, se kterým spolupracuješ, nepochybuj!

Slibuj pomalu, ale sliby plň hned.

I v létě je dobrým dárkem teplý prošívaný kabátek.

Hádka je jako přeháňka, nikdy nevíš, kdy se spustí.

Ke mletí potřebuješ kámen, k vydělávání peněz trpělivost.

Ke starému člověku se chovej jako ke svému otci.

Muž se má podobat borovici, žena vistárii.

Žena je ústřední sloup domu.

Žena a rohože jsou lepší nové.

Ženu si vybírej v kuchyni.

Žena a bobová pasta jsou tím lepší čím jsou starší.

Ženy a rýže nebudeš mít nikdy dost.

Peníze si zamykej, ženu ne!

I v pokoji o tisíci rohožích potřebuješ k přespání jen jednu rohož.

Zeptáš-li se, stydíš se za svou nevědomost teď, nezeptáš-li se, stydíš se celý život.

Lidé jsou všude stejní, jen zvyky se liší jeden od druhého.
Povaha tříletého zůstává do sta.
Zlé skutky se vracejí zpět k tomu, kdo je spáchal.

Letní oblohou a lidským srdcem se nikdy nemůžeš být jist.

Lidský život je stejně křehký jako květina, která kvete jen chvíli.

Chudoba je počátek světového bohatství.

Skutečné mistrovství vypadá jednoduše.

Sto dní práce, jeden den radosti.

Dlouhý život - mnoho ostud.

Ráno jíme, abychom vydrželi peklo pracovního dne, večer jíme, abychom se radovali.

Když se tě ptají, neprozradíš nic, ale sám od sebe řekneš vše.

Věř jenom polovině toho, co slyšíš!

Ani nejdražší zrcadlo nezrcadlí rub.

Básníci znají i krajiny, kde nikdy nebyli.

Bohatí nejsou milosrdní, a milosrdní nejsou bohatí.

Co bys rád řekl dnes, řekni raději zítra.

Draze koupené levnější darovaného.

Hlavní město je to, v němž žiješ.

Kdo neuměl žít, nebude umět umírat.

Kdo pije, neví, jak víno škodí, kdo nepije, neví, jak prospívá.

Kov se pozná v ohni, člověk při víně.

Květina je krásná polorozkvetlá, opilost také.
Meditovat nad svou příští dráhou - dobře bavit myši pod podlahou.
Nahatí nic neztratí.

Rodiče mají děti nejdřív na rukou, potom na klíně a nakonec na hřbetě.

S prvním pohárem člověk pije víno - při druhém víno pije víno - při třetím víno pije člověka.

Špatná manželka jako neúrodné pole - na dlouhých šedesát let.

Velké pohromy vznikají z malých příčin.

Věštec sám nezná svůj vlastní osud.

Víno je králem léků.

Víno je lepší než sto lékařů, ale je i příčinou sta chorob.

Zařízne-li chudý k obědu slepici, je nemocný on, nebo ta slípka.

Zbytečná věc - zbytečná starost.

Přátelé jsou jako nasolené slívy; čím starší, tím lepší.

Kráva pije vodu a je z ní mléko, zmije pije vodu a je z ní jed.

Jednou sám vidět je lepší než stokrát slyšet.

Mnozí přátelé se nehodí ani k pití čaje.

V trpělivosti a harmonii je skutečná síla.

Jednou rukou nezatleskáš, jedním křídlem nepoletíš.

Dítě, narozené za dne, se podobá otci, narozené v noci, matce.

Nejdřív máme děti na rukou, potom na klíně a nakonec na krku.

Láska tichošlápka kovaříčka je mnohem vášnivější než láska rozeřvané cikády.

Přátelé jsou jako nasolené olivy: čím starší, tím lepší.

Štěstí rádo navštěvuje dům, ve kterém vládne dobrá vůle.

Manželství jsou psí dni s umělým kropením.

Hruď v rozedraném kroji, srdce ve zlaté zbroji.

Smrt je peříčko, služba je hora.

Dopad velkého úspěchu rozvíří vítr drobných nepříjemností.

Štěstí se nečekaně samo oznámí. Náhodou zívne pes - a moucha vlítne psovi do tlamy.

Na cestě nechť tě provází souputník, v životě soucit.

Při prvním poháru člověk pije víno, při druhém poháru víno pije víno, při třetím poháru víno pije člověka.

Nikdo z nás není tak chytrý jako my všichni dohromady.

Džiu-džitsu

5. ledna 2009 v 21:31 | Misaki |  Bojová umění

Džiu-džitsu

Džúdžucu, japonský systém sebeobrany s bohatou tradicí, vznikl z obraných praktik, které byly součástí běžné bojové techniky samurajů, k nimž se uchyloval neozbrojený válečník. Předchůdci umění sebeobrany, např. "jawara", "dájto rjů", "katori rjů" nebo "takeono muši rjů", existovali již ve feudálním Japonsku. Název džúdžucu je v literatuře zmiňován do éry rodu Tokugawů. Roku 1650 přišel do Japonska Číňan Čchen Juan-pin a vyučoval v Owari umění sebeobrany, které bylo velmi podobné pozdějšímu džúdžucu. Japonský lékař Jošitoki se v Číně naučil umění souboje beze zbraně, které k účinnému provánění technik vyžadovalo značnou tělesnou sílu. Po svém návratu do Japonska pozoroval jednoho zimního dne při hustém sněžení třešeň a vrbu. Zatímco se nepoddajné větve třešně zlomily, vrba své větve pod tíhou pružně ohnula a zůstala nepoškozená. Na základě svého pozorování přišel Jošitoki na myšlenku vyvinout bojový systém, při kterém si slabší zvítězil ustupováním - podle příkladu vrby. Záhy se odebral do chrmá Tennango v Cukuši, kde na základě znalostí anatomie vyvinul 103 chvaty pro sebeobranu. Svůj systém nazval "jošin rjů". Základem jeho učení byl princip: "Ustupovat za účelem vítězství". Japonská sebeobrana se ve 20. století stala po celém světě známou pod názvem "džiu-džitsu". Džiu-džitsu obsahuje obranu proti útoku a využívá zákonitostí páky a anatomických znalostí o slabých místech lidského těla. Džiu-džitsu, známé jako "temné umění", zavedl v Německu Erich Rahn. V roce 1906 založil v Berlíně první německou školu džiu-džitsu, která existuje dodnes. Erich Rahn a Japonec K. Higaši vystupovali dokonce i cirkuse a přijímali boj s každým vyzývatelem. V roce 1907 připluly do Kielu na návštěvu dva japonské křižníky. Při této příležitosti bylo předváděno džiu-džitsu jako sebeobrana. Přítomný císař Vilém II. byl vystoupením tak nadšen, že nařídil přijmout do vojenského tělovýchovného ústavu v Berlíně učitele džiu-džitsu. Z iniciativy Ericha Rahna založili jeho žáci Alfréd Rhode a Max Hoppe roku 1922 první spolky ve Frankfurktu nad Mohanem a v Berlíně. Roku 1924 následovalo založení "Říského svazu džiu-džitsu". První mistrovství Německa v džiu-džitsu (tehdy se ještě konaly závody) proběhlo roku 1926 v Kolíně. V roce 1930 v Německu existovalo více než sto míst pro nácvik džiu-džitsu. Džiu-džitsu představuje cvičení těla a ducha, je disciplínou, ve které se nesoutěží, která však slouží k nácviku pro případ napadení nebo ohrožení. Pro potřeby sebeobrany se učí chvaty a techniky, jako jsou podrazy, páky a transportní chvaty. Kromě toho se učí "atemi" - techniky, úderů na životně důležité body (např. úder malíkovou hranou). Moderní džiu-džitsu učí vedle sebeobrany také trpělivosti a schopnosti vžít se do společného života s partnerem podporuje sebevědomí potřebné v případě napadení. Džiu-džitsu lze provozovat do vysokého věku (a přesto se mu nikdy zcela nenaučíme!). Z klasického japonského džúdžuce se koncem minulého století vyvinul spor džudo

Zdroj:Tady

Saké

5. ledna 2009 v 21:21 | Misaki |  Japan food


Název saké se v Japonsku používá pro několik různých druhů nápojů. Záleží především na regionu. Saké může označovat destiláty vyráběné z brambor, z cukrové třtiny a podobně. Nejznámější nápoj s názvem saké je víno vyráběné pivovarnickým způsobem, tedy vařením, z dlouhozrnné rýže. "Neasijsky" hovořící národy pod názvem saké prakticky nic jiného než rýžové víno neznají, tedy kromě různých ochucených variant. Toto saké je dost unikátním a tradičním druhem alkoholu podobně jako naše slivovice, pivo nebo středomořská rakie.

Historie saké
Existuje hned několik teorií, které se snaží mapovat vznik a vývoj výroby saké z rýže. Některé uvádějí, že Číňané byli první, kdo se úspěšně pokusil z rýže připravit alkoholický nápoj. Bylo tomu již 5000 let před Kristem. Další prameny hovoří o tom, že saké je ryze japonským nápojem a vzniklo v Japonsku zhruba ve třetím století našeho letopočtu. Ať je pravda jakákoliv, postup přípravy se za ty stovky let příliš zásadně nezměnil a saké je nápoj opravdu tradiční.

Druhá světová válka výrazně ovlivnila japonskou produkci tohoto nápoje. Japonská vláda v rámci válečných úsporných nařízení omezila příděly rýže určené k výrobě saké a to znamenalo zánik mnoha menších i větších společností, které se výrobou saké do té doby zabývaly. Během světové války se do saké začal přidávat potravinářský líh, který měl zvýšit čirost a aroma nápoje, ale především výnosy z prodeje tohoto nápoje. Bohužel tím utrpěla především kvalita jinak lahodného nápoje.

Po konci druhé světové války se saké pomalu vzpamatovalo a zlepšila se i jeho kvalita. Bohužel na japonském trhu s alkoholickými nápoji se objevili konkurenti. Japonci si velice oblíbili pivo, víno a lihoviny a spotřeba piva dokonce sesadila saké z prvního místa v žebříčku oblíbenosti, co se Japonských spotřebitelů týče.

Výroba saké
K výrobě saké se používá rýže. Ta se mele tak dlouho, dokud z ní není jemný prášek. Rýžový prášek se nechá kvasit než se přemění v cukr a dále transformuje v alkohol. Tento postup je velice podobný přípravě piva. V případě saké však hlavní roli nehrají enzymy ze sladu, ale ze speciální formy, ve které saké zraje.

Surové saké je přírodně zakalené mikroskopickými částečkami. Takové saké v obchodech pravděpodobně nekoupíme, protože se většinou filtruje a finální produkt je průzračně čirý. Saké obvykle obsahuje 18 až 20 procent alkoholu. Většina výrobců však saké ředí vodou na 15 procentní alkohol, který má jemnější chuť.

Použití saké
Ačkoliv je saké označováno za víno, je nejlepší, když je čerstvé, a tím se od tradičního vína liší. Málokdy se setkáme s archivním saké. V tomto směru se saké více podobá pivu. Saké se kromě pití může použít při přípravě mnoha tradičních japonských i jiných pokrmů.

Saké se podává studené nebo teplé. Záleží na ročním období, kvalitě saké a na naší chuti. Podobně jako svařené víno dokáže horké saké rozproudit teplo po celém těle zejména v tuhých zimních dnech. Při podávání teplého saké je důležité velmi přesně sledovat teplotu. V USA například je saké oblíbené při teplotách okolo 37 stupňů.

Rituální využití saké je kapitolou samo o sobě. Například váleční piloti kamikadze konzumovali saké těsně před akcí, aby si dodali kuráž. Saké se dále pije během japonských festivalů, oslavách Nového roku a podobně.

Skladování saké
Stejně jako jiné podobné nápoje by se saké mělo skladovat v tmavých a chladných místnostech - nejlépe ve sklepě. Slunce a teplo jsou nepřátelé saké. I pokud saké skladujeme v příznivých podmínkách, bude nejlepší, pokud ho otevřeme během pár měsíců od zakoupení, protože jak jsme si již řekli, není dobré jej skladovat a nechat stárnout například jako víno.

Pokud láhev saké otevřeme, nesmíme otálet a vypít ji během pár hodin, protože na vzduchu ztrácí saké rychle svou kvalitu a vůni.

Hulky *-*

5. ledna 2009 v 21:18 | Misaki |  Japan food

hůlky

Japonsky se říká hůlkám HAŠI a jsou dlouhé asi 25 cm mluvíme-li pouze o jídelních hůlkách, se kterými příjde do kontaktu strávník. Existují i hůlky daleko delší a ty se užívají k přípravě samotného jídla. Hůlky jako takové jsou nejčastěji vyráběny ze dřeva. Mezi jiné suroviny k jejich výrobě patří slonovina a některé druhy kovů.
Když budeme pátrat odkud přišly hůlky do Japonska dostaneme stejnou odpověd jako u spousty jiných oblastí Japonské kultury. Hůlky patří mezi tu spoustu věcí, které se přebraly z Číny.

Co se týče používání hůlek k potřebě se nakrmiti, není dnes již pro většinu lidí problém. Spousty nejaponců se setkalo s jídelními hůlkami většinou v nějaké čínské restauraci a nebo při návštěvě některé země Východní Asie. Ale přece se najdou ti, kteří hůlky ještě neviděli a natož s nimi jedli. Popravdě řečeno, když poprvé držíte hůlky s úmyslem se najíst, hodně jste se přecenili. Je to jen otázka malého cviku. Zakrátko se naučíte hůlky obratně používat.
Hůlky se drží zásadně v pravé ruce. Bylo to proto, že se podle japonských zvyků upřednostňuje pravá ruka.



Základní slovíčka

5. ledna 2009 v 17:35 | Misaki |  Japanese
Tak jedine toto mam zkopirovane a to z Konohy

Anglický přepisČeský přepisJaponskyČesky
Ohayou, SateOhajó, Sateお早う、さてAhoj
OhayougozaimasuOhajógozaimasおはようございますDobré ráno
KonnichiwaKoničiva今日はDobrý den
KonbanwaKonbanva今晩はDobrý večer
OyasuminasaiOjasuminasaiお休みなさいDobrou noc
DewamataDevamataではまたAhoj (při loučení)
SayounaraSajónaraさようならNashledanou
ItadakimasuItadakimas戴きますDobrou chuť (často říkané sám sobě)


Anglický přepisČeský přepisJaponskyČesky
Onamae wa nan desu ka.Onamae va nan des ka.お名前は何ですか。Jak se jmenuješ?
Ogenki desu ka.Ogenki des ka.お元気ですか。Jak se máš?

Partikule TO

5. ledna 2009 v 17:28 | Misaki |  Japanese
No ted kdyz uz umime tyto 4 rady (A,Ka,Sa,Ta)
no ja sem si obsataral ucebnici Japonstiny,a zatim jsem se naucila tyto pismena.no a tak me napadlo ze by to ted chtelo nakou Gramatiku..tak jsem e jukla do ucebnie co je na rade..a je to prave partikule TO...uzs sem se ji driv ucila..no tka pustme se do toho.

Partikule TO


Znamená českou spojku a , s .Skupina slov,spojených pomocí této partikule,má pádovou partikuli až za posledním z nich.

¨Příklad:
Watashi wa ringo to nashi wo motteimasu. Mám jablko a hrušku. 私はりんごと梨を持っています。

Hiragana-Ta, chi,tsu,te,to

5. ledna 2009 v 17:22 | Misaki |  Japanese
TA
CHI
TSU
TE
TO

Ruki-info

4. ledna 2009 v 9:24 | Misaki |  The Gazette
Ruki1-1.jpg image by MilwaRuki1.jpg image by Milwa
Skutečné jméno: Matsumoto Takanori
Přezdívka: Ruki
Pozice v kapele: Zpěv
Místo narození: Kanagawa
Datum narození: 1. února 1982
Výška: 162 cm
Typ krve: B
Oblíbená barva: Fialová, černá, červená, stříbrná
Oblíbené zvíře: Pes, kočka
Koníčky: Nakupování
Předchozí skupiny: Mikoto, Ma´die kusse, L´ie:Chris, Kar+e=zy Anose


ZDROJ:Tady i kdyz uzs sem to asi cetla sktokrat:D

Ruki-fotky *-* *-*

4. ledna 2009 v 9:22 | Misaki |  The Gazette
Hai..:DMUSELA SEM SEM DAT MOJI STAROU ZAVISLOST:Dne ona se vratilaaaaa:Dprotoze nemuze bejt neco vic rozkosnejsiho ze:P*omdlela*



l_e21505f463aec5d238ea80cf9ff141c4.jpg image by Milwapage3-1.jpg image by Milwapage4-1.jpg image by Milwapage5-1.jpg image by MilwaRuki03-523.jpg image by MilwaRuki04-3.jpg image by Milwa


Nameless Liberty Six Guns
ruki14-3.jpg image by Milwaruki15-4.jpg image by Milwaruki16-3.jpg image by Milwaruki17-3.jpg image by Milwaruki20-1.jpg image by Milwa
Disorder
21.jpg image by Milwa12-1.jpg image by Milwa
Random
Blindfold.jpg image by Milwa20-1.jpg image by Milwa26.jpg image by Milwa16-1.jpg image by Milwaruki85hz.jpg image by Milwa27.jpg image by Milwa10015437836.jpg image by Milwa09-1.jpg image by Milwarukipiano.jpg image by Milwagroup-s21.jpg image by Milwaruki-s6.jpg image by Milwaruki-s7.jpg image by Milwaruki-s41.jpg image by Milwasleep.jpg image by Milwasmile.jpg smile image by Milwasmile2-1.jpg image by Milwa

Kaoani

3. ledna 2009 v 18:07 | Misaki |  Other*-*

Kaoani existují v podobě:

- ruznobarevnych kulicek





- zvirat




- barevnych kulicek, prevlečených za zvirata



- ovoce, zeleniny, rostlin




- anime postav



- onigiri


no proste naprosto kawaii *-*

Geisha

3. ledna 2009 v 17:56 | Misaki |  Umění
Slovo Geisha se zacalo pouzivat v 17.stoleti,kdyz v Japonsku vznikali prvni zabavné četvrte,"micu shobai" Skladá se ze dvou slovicek gei(umení) a sha(osoba)zu ehoz vyplyva ze se geisha zivy umenim.V minulosti se geishami stavaly hlavne devcata z chudych rodin ktere predavalli rodice do domu geish...V soucasnosti se devcata rozhoduji dobrovolne..vycvyk je tezky.Nez sez devcat stanou geishi projdou narocnym treningem a vzdelanim.Tanec,zpev,hra na hudebni nastroj,cajovy obrad,kaligrafie,umeni konverzace..to vse se uci.Kdyz devcata dosahnou urciteho vzdelani tak sou vyhlasene na slavnosti "misedashi" za maiko,predchudkyne geishy.Po nekolika rocich se z maiko stavaji geishy pri slavnosti "erigae".Na zaver geisha je talentovana osoba s bilou tvari ,cervenymi rty.Nosi kimono ,zoodeben iucesy a tak....


zajimave zachody:P

1. ledna 2009 v 19:17 | Misaki |  Japan photo

Obrázek “http://i97.photobucket.com/albums/l222/otslayer/Japan-1.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Zdroj:Tady